Už zítra naše závodnice Klárka, Zuzu a Lucka ukončí závodní sezónu 2016. Troufám si říct, že byla velmi úspěšná. Závod od závodu se holky zlepšují, sbírají zkušenosti a vyvíjí se […]

Už zítra naše závodnice Klárka, Zuzu a Lucka ukončí závodní sezónu 2016. Troufám si říct, že byla velmi úspěšná. Závod od závodu se holky zlepšují, sbírají zkušenosti a vyvíjí se jejich osobnost. Minulý týden, když jsem je měla možnost vidět po dlouhé době, jsme si uvědomila celý příběh… Když jsem sama závodila, dalo mi to hodně. Naučila jsem se chtít, mít trpělivost, přijímat porážku, radovat se z maličkosti, umět si užívat tréninkové chvíle, být tým. Šťastné chvíle se střídaly se smutkem, smích s pláčem, chuť s beznadějí a pocitem, proč to dělám… Vždy jsem si ale přišla na tu sílu – sílu, kterou umí sport dát. A to i díky Pepínovi, rodině a kamarádům, kteří prožívali společné pocity. Teprve na posledním závodě společně s Pepínem a Honzíkem Novosadem jsem se vše naučila a především vše pochopila – jaký je dar mít možnost být na závodní ploše, jak vnímat průběh závodu, jak nasávat odchod ze závodní plochy a jak je pomíjivé oproti tomu všemu mít na krku placku. V posledním roce na VŠCHT byla potřeba jít dál a už jsem své dozrání nemohla zužitkovat. Chtěla jsem utéct ze světa sportovního aerobiku, který právě v tomto roce tak bolel. Jenže jedna „malá“ holčička, která měla obrovský talent, si mě přitáhla. Nemohla jsem ji nechat ladem, vždyť ona měla stejnou pohádku jako tenkrát já. Nechtěla jsem, aby o ni přišla. Její neuhasitelná energie na tréninku a odhodlání k závodům  byly pro mne novou školou. Snažila jsem se jí předat své zkušenosti a udržet její pohádkový příběh co možná nejdéle. Terezka Tydlitátová mě naučila být trenérem a uměla vždy vrátit vše zpět tím, jaká byla. Prožily jsme nádherné chvíle plné radosti, ale i pláče. Nikdy bych nevěřila, že když plakala ona, bude to bolet víc, než když jsem kdysi dávno plakala já. Při nástupu pracovních povinností jsem věděla, že už tomu nemohu a nechci tolik dávat. Neumím jet na půl plynu, a hlavně už toho bylo moc. Už jsem ani nenacházela slova k odůvodnění „proč je až druhá“, když jsem věděla, že to tak nemá být. A že jsem vždy uměla ocenit soupeře. Předala jsem jí všechno a pomale začala pohlížet na sport jinak. Při založení Sport teamu sourozenců Vůjtových vzniklo nové miminko – nové vnímání pohybu s jinými cíli.  Tady začíná můj třetí příběh, který mi ukázal, že slovo „trenér“ může znamenat zase o něco víc.  Hlavní roli hrají současní závodníčci Zuzanka Němcová a Lucík Seidlová (nemohu ale zapomenout na všechny děti, které baví s námi sportovat a které se vracejí rok co rok pod naše křídla). Holky to neměly v začátcích klubu vůbec lehké. Tolik tréninkových možností nebylo a musely si svůj prostor a přízeň trenérů vybojovat.  Jejich samostatnost a obrovská motivace, dar, kterým „vynucují si“ naši, pro ně nekonečnou, péči. Jsou obrazem toho, že když se umí využít tréninková jednotka naplno, mohou soupeřit s dětmi trénujícími x krát týdně.  Sledovat jejich vývoj od holčiček po mladé slečny je pro mne dneska srdeční záležitost. Díky nim zase můžu cítit to hřejivé objetí plné dětských emocí. Vytváří pro nás krásný příběh… Držím pěsti v zítřejším boji, holčičky moje! Zítra to není závod, zítra se rozlučte s plochou a odejděte z ní s úsměvem. Nikdy nevíme, co nám další dny přinesou, a je potřeba si tu chvíli zapamatovat.

IMG_8962 IMG_9024 IMG_9154